Horolezci z QI týmu překonali dvě šestitisícovky

4. 9. 2017 · Inspirace

Někdo tráví dovolenou u moře, kolegové z našeho QI týmu zvolili dobrodružnější variantu. Vypravili se na horolezeckou výpravu do Jižní Ameriky. Úkol zněl jasně: vystoupit na nejvyšší horu Peru Huascarán (6 768 m). V rámci aklimatizace výprava (za DC Concept se účastnili ředitel oddělení podpory Tomáš Smutný a Richard Ondra z vývojového týmu) vystoupila i na okolní hory Pisco (5 670 m) a Chopicalqui (6 354 m). Dále si můžete přečíst výňatek z Tomášova horolezeckého deníku o dobývání Huascaránu:

Naším startovním místem je město Huaráz. Jdeme po hlavní ulici, je to silný pohled. Nedostavěné budovy po obou stranách, snídající dospělí na chodnících… Všude po ulicích jsou malé stánky. Jeden prodává v síťovkách živá morčata (místní specialita), další za hlavy visící oškubané slepice. V těchto končinách je jiný svět a člověk si uvědomí, v jakém neskutečném blahobytu žijeme v Evropě. Přemýšlím i o tom, že dalších několik dní budeme spát už jen na sněhu a ledu a hned zítra ve výšce více než 5 kilometrů.

První den výstupu ze základního tábora: spí se nám dobře, venku je kolem −15 °C. Vstáváme dnes dříve, čeká nás totiž technicky nejtěžší úsek, který nás dělí od vrcholu, navíc zpestřený lavinovým polem. Je tedy třeba vyrazit, dokud na svahy nezačne svítit slunce, které uvolňuje laviny. Musíme se dostat až do 6 000 metrů na sedlo Garganta. Vidíme, jak shora scházejí dva známí horolezci. To nevěstí nic dobrého, protože dnes mají mít výstupový den. Tuším problém. Mluví o tom, jak spali v 6 000 metrech, pak zkusili jít kousek dál, ale nešlo to kvůli kvantům sněhu, která tam prý jsou. Říkají nám, že to nemá cenu, ale my se tam přeci musíme podívat. Rychle balíme a jdeme do toho. Zvládáme prvních 150 metrů, které známe ze včerejšího dne. Následuje prudký výšvih traverzující k patě obřího seraku (pilíř z ledovcového ledu). Podél něj prudce nahoru. Odsud prudce nad serak a naposledy velmi ostře vzhůru. Pak již pozvolna a opatrně děláme první kroky na lavinovém poli, ze kterého jde trošku hrůza. Je poseto obrovským množstvím popadaných kusů ledu od velikosti tenisových míčků až po metr velké ledové balvany. Tímto polem je třeba projít co nejrychleji.

Téměř po pás se brodím sněhem. Další úsek vypadá taky docela zajímavě. Jedná se asi o 15 metrů vysoký útvar podobný polovině kužele. Nevypadá moc stabilně, navíc je od horní hrany ledovce oddělen trhlinou. Ivoš zůstává, my s Ríšou se hodláme podívat, co je nad námi. Boříme se, až to hezké není. Místy nasazuji svou vytříbenou techniku pohybu v prašanu, a to po kolenou, abych se tolik nebořil. Dostávám se k trhlině na vrcholu. Snažím se zaseknout cepíny na hraně ledovce, ale zajíždějí tam jako do peřin. Nedrží a já se nemám moc o co chytit. Na pátý pokus se vleže dostávám přes trhlinu. Shora jistím Ríšu a rozhlížíme se kolem sebe – jsme v sedle zvaném Garganta. V knížkách je toto sedlo označováno jako hodně nevlídné místo, což dnešek potvrzuje. Sedlem se ženou mraky neskutečnou rychlostí. Fouká silný vítr, chvíli svítí slunce, chvíli padá sníh. Jdeme ještě kousek dál po zmrzlých zastrugách (ledový útvar vymodelovaný větrem). Chůze je velmi obtížná, jedna noha stojí na pevném podkladu a druhá se nad kolena boří do sněhu. Je to peklo. Nyní vím, že se na jižní vrchol Huascaránu nedostaneme. Chtě nechtě, musíme se s tím smířit…

Horám zdar Tom

Kolegové s sebou vzali také QI